"Kdo jsi a co ode mě chceš?" zeptal se poutník nervózně.
"Ty víš, kdo jsem," řekl muž tiše. Jeho hlas byl tak nějak zvláštně nepřirozený, zněl hrubě a současně podbízivě.
Poutník to věděl. Byl to ďábel, rarach nebo kdovíjaký jiný zplozenec pekla. Odpornost z něj přímo čišela, neodpuzoval svým vzhledem, ale atmosférou strachu a zla, která se kolem něho vznášela.
"A stejně tak víš, co od tebe chci," dodal vzápětí.
"Ten meč dostaneš jen přes mou mrtvolu, na to vezmi jed!" zavrčel poutník a pevněji sevřel rukojeť Gladoru.
"Jen se neunáhluj, mladý příteli," pokračoval pekelník. "Jsem Saglius, pán a vládce Asartoru - pekla prvního stupně, a vyslanec samotného Mornaka. A jako takový mám tu moc sejmout stín z tvé mysli a navrátit ti paměť. Ale cenu znáš, učiním tak pouze výměnou za tvůj meč."

***

"Nejsem obyčejný anděl. Jsem Juliael, Opatrovník první sféry nebeské, a přišel jsem ti pomoci," pravil anděl. "I já mám tu moc vrátit ti tvou paměť. Ale dosud stojíš jednou nohou na straně Zla. Nemohu pomoci duši, která je zlá, přestože má svou dobrou stránku."
"Požaduješ tedy, abych se zřekl svého zla?"
"Pokud to neuděláš, nemohu ti pomoci."
"Když se zřeknu zla, odevzdám ti svůj meč dobrovolně, je to tak?" pousmál se poutník.
"Ano, tak by to bylo," přikývl bezelstně anděl.
"Jde ti tedy o Glador nebo o nekonečné dobro v mé duši?"
"O obojí. Odevzdání meče znamená porážku Zla a tedy nekonečné dobro ve tvé duši. Nekonečné dobro ve tvé duši znamená odevzdání meče a tedy porážku Zla."

***

Víla vzpažila ruce. Její zelená aura jakoby přetekla mezi dlaně a přeformovala se tam do světelného kruhu, v němž bláznivou rychlostí probleskovala změť rychle se měnících obrazů a výjevů ze životů lidí.
„Stezky Osudu jsou křivolaké a každá z nich je jedno velkolepé představení o mnoha dějstvích,“ promluvila pak. „Jedny jsou jen krátkým výkřikem a záhy skončí, druhé jsou dlouhé a spletité, jedny zaniknou v prázdnotě, druhé se vrátí v kruhu do svého počátku. Hle, takové jsou. Změť výjevů zmítající se bláznivě v proudech Času, změť událostí, příčin a následků. Zrození a život, zánik a smrt, bytí a nebytí. Některé z výjevů se již staly, některé se právě dějí, jiné se teprve stanou nebo k nim nakonec vůbec nedojde. Propletenec lidských osudů, které začínají a končí, přibližují se a prolínají nebo se vzdalují a mizí v nenávratnu. Jednou jsou si tak vzdálené, že jeden nikterak neovlivní ten druhý, jindy je osud jednoho pevně spjat s osudem druhého. Smrt jednoho způsobíš, život druhému tím dáš... Jeden musí zemřít, aby druhý mohl žít…
Nyní pohleď - dva hrdinové Saragonu, dva velcí muži, o nichž stezky Osudu praví, že pro oba tu již není místo.“
Ve světle nad vílinou hlavou se změť výjevů zastavila na obrazech dvou mužů. Jedním z nich byl Aaren. A ten druhý…
„Můj bože,“ vydechla Iweret zděšeně a srdce se jí sevřelo. Druhého muže dobře znala…
„Slyš tedy, koho a jak o život připravit a co to přinese. Nemusíš vykonat víc než učinit jedno rozhodnutí. O zbytek se postarají proudy Osudu. Tvůj muž se již brzy ocitne ve smrtelném nebezpečí a ty tomu můžeš zabránit… nebo neudělat nic a doufat v nevyzpytatelnost Osudu...“

***

„Ty ses úplně zbláznil,“ zakroutil rytíř nevěřícně hlavou.
„Jedna špinavá, bezcenná čubka,“ pokračoval klidně démon. „Taková, jakých běhají po světě tisíce. Nikoho nemá, nikomu nebude chybět. Vlastně jí tím prokážeš službu. Skončí její denní boj o přežití, její utrpení, přineseš jí klid a mír, jaký ještě nepoznala. Málokdy na takovou narazíš - tolik síly na tak málo škody, když zhasne… Radím ti dobře - využij tu příležitost.“
Rytíř pohlédl do očí dívky rozšířených hrůzou.
„V boji budeš mít příležitostí k dočerpání síly až až,“ zakroutil pak hlavou.
„Boj je v nedohlednu. Víš, kolik dalších životů zachrání jedna nevinná oběť? Poslední oběť, po níž nebude žádných dalších třeba.“
Rytíř se na dlouhou dobu odmlčel.
„Poslední…,“ zopakoval pak tiše, jako by se zastyděl, že na vyhovění démonovi jen na chvíli pomyslel.
Dívka sebou začala divoce zmítat. Poznání, že ten, do něhož vkládala všechny naděje, vážně uvažuje o jejím obětování, jí vlilo do žil novou sílu bojovat.
Rytíř to nevnímal. Zahleděl se do prázdna a propadl se do hloubi svých myšlenek.
Všichni ti mrtví padají na mou hlavu. Všechno, co už se stalo a co se ještě stane, je moje vina. Všechno. Stojí to za to? Nemám se řídit jeho radou? Čím déle to bude trvat, tím zbytečnější budou všechny oběti, které pro zmrtvýchvstání padly. Můžu jinak, když stejně není cesty zpět? Tolik zla pro jeden lidský život a jedno lidské štěstí. Jak vysoká cena!

***

Pak se do okolního ticha ozvalo naprosto zřetelné šoupnutí nohy v prachu. A velmi blízko.
„Můj bože, už je to tady zase,“ vzlykl sluha. „Ne, ne, já nechci! Pomoc!!!“ zakřičel pak hlasem rozechvělým hrůzou a rozběhl se naslepo chodbou.
Daleko se však nedostal. Cosi se na něj vrhlo z boční chodby a srazilo jej na zem. Chvíli bylo vidět jen několik plaménků z jeho pohaslé pochodně. Vznesly se do výše a proměnily v roj jisker, jak s nimi cosi udeřilo o zeď.
Poutník se ocitl v naprosté tmě, kterou protínal jen sluhův nervy drásající řev, rozléhající se s děsivou ozvěnou do všech stran. Cosi o něj ve tmě zavadilo. Panicky se stáhl až k chladné zdi, na kterou se křečovitě přitiskl. Následovalo hlasité zapraštění a rychle se vzdalující cupitání.
A pak zavládlo ticho. Úplné ticho rušené jen vlastním zrychleným dechem. Tichounce zašeptal kouzelné slovo a meč se zvolna rozzářil. Na rozdíl od pochodně dosáhlo jeho mdlé světlo s bídou do tří délek, ale Poutník byl v tu chvíli vděčný i za to; sluha zmizel se všemi zbylými zásobami, které měl u sebe, a jediné, co po něm zůstalo, byla dlouhá krvavá čára na zdi.
Rychle se rozhlédl na obě strany, ale nikde se nic nehýbalo. Opatrně vykročil směrem, kterým bestie zmizela, a na několik okamžiků se zastavil u krvavé stopy na skalní stěně. Ruce se mu rozechvěly rozrušením; v té chvíli si nebyl jistý, jestli má průvodce litovat nebo mu závidět.

***

Zdálo se, že noc bude klidná a uteče bez nečekaných událostí, náhle se však místností přehnal závan sirného zápachu a v jejím rohu se cosi pohnulo. Pomalu se tam vztyčila mohutná postava výšky dospělého muže, o jejímž původu svědčily dlouhé rohy a blanitá křídla, jasně viditelná proti světlu Luny proudícímu oknem. Bez váhání vykročila podél zdi a přestože její nohy byly zakončeny kopyty, pohybovala se zcela nehlučně, jakoby se nad kamennou podlahou vznášela. Zastavila se těsně vedle královského lože. Tam se sklonila nad hlasitě oddechujícím spáčem a vztáhla ruku s dlouhými drápy nad jeho obličej, aby s ní opsala krátký oblouk. Dech se mu znatelně zklidnil a ztišil, zdálo se, že upadl do nejhlubšího spánku, z něhož by jej nevytrhlo ani hřmění vedle ucha. Rohatec se obrátil k nočnímu stolku, kde ležel nádherný meč. Několik okamžiků na něj tiše hleděl a pak pro něj pomalu natáhl ruku.
V tu chvíli se celá místnost rozzářila jasným bílým světlem a kousek od něho se objevila spanilá andělská postava. Přestože světlo pohaslo stejně rychle jako vzplálo, její aura dobra i nadále osvětlovala celou místnost.
"Ruce pryč!" pronesl důrazně anděl a v jeho ruce se jako zázrakem objevila čepel planoucí bledým mrazivým světlem, kterou nastavil mezi ďáblovy chtivostí rozechvělé prsty a Glador.
Rarach vztekle zavrčel a uskočil. Hrozivě roztáhl svá černá blanitá křídla a v ruce mu zaplála čepel ohnivá.
"Ten meč je náš! Byl jsem tu první!" zavrčel výhrůžně.
"Zkus si ho vzít," pravil klidně anděl.
"Přesně to mam v úmyslu. Kdo si myslíš, že mi v tom zabrání?"
"Jsem Luminion, Boží posel."
"Já zase Draxifargus, Ďáblův vyjednavač."
"Naše postavení je totožné, naše síly vyrovnané. Oba dobře víme, jak by náš souboj dopadl," upozornil anděl.
"Co zmůžeš proti celý pekelný legii, kterou můžu mít v mžiku za zádama?" Rarachova tvář se zkřivila do škodolibého úšklebku.
"Udeř s ní a v několika okamžicích je tu celá nebeská jízda."
Draxifargus si svého soka přeměřil zlostným pohledem.
"Tak dobře, takhle se nikam nedostaneme," řekl nevrle. "Co teda navrhuješ?"